Stačí otevřít instagram a inspirace se chrlí ze všech koutů:
-lesní víla, oblečená do kouzelných šatů a sbírající bylinky,
-tremp, co spí pod širákem a v batohu nosí vyřezanou lžičku ze dřeva,
-kempař, který umí najít místo na spaní v autě a v noci pozoruje hvězdy,
-hiker, chodící na východy a západy slunce do hor,
-slečna s gramofonem, poslouchající vinylové desky,
-fitness člověk, který zvedá činky a fotí si břišáky,
-jogín, který každé ráno začíná pozdravem slunci a stojky vyšvihne kdekoliv,
-běžec, který si dá 10km jen tak na výklus a těší se na další půlmaraton,
-cestovatel, jezdící stopem po světě a nebojí se ničeho,
-turista se sbaleným kufříkem, ve kterém má slušivé oblečení do kavárny,
-hospodyňka připravující líbivé snídaně, obědy i večeře,
bloger, youtuber, podcaster, influencer, digitální nomád, ...
Vidím kolem sebe lidi zapálené do jejich činností. Vypadají, že vědí, kam směřují. Mají jasnou cestu. Možná i cíl... Kam jdete? Chci jít s vámi!
Možná je to tím, že jsem blíženec. Žena mnoha tváří? V pondělí se nadchnu pro jógu, ale ve středu už chci běhat půlmaratony. O víkendu balím věci a jedu na víkend přespat v autě v horách. Mezitím jsem v týdnu stihla TRX a pilates. A samozřejmě každý den alespoň na hodinu se psem do přírody.
Bylo by pošetilé myslet si, že všichni mají svůj jasný směr. Ale na instagramu se nám to tak může chvilkami jevit. Vyšperkované profily, sladěné do jedné barvy. Jednoho filtru. Jako by snad život nebyl kombinací světlých a tmavých dnů. Dejte mi pokoj!
Dělám chybu za chybou. Srovnávám se s instagramovými profily, i když přeci každý ví, že se to dělat nemá. Kdesi v hloubi duše vím, že jistě nejsem jediná.
Co rozhodně nejsem, je kuchařka a hospodyňka. Alespoň prozatím. Vlastně jsem pořád nechápala, proč už nemám energii a sílu na uklízení a šperkování bytu. Já se ještě divím! Lítám mezi svými sny sem a tam. Kolik energie asi spotřebují myšlenky na hodnocení, na co mám dnes náladu? Kolik energie seberou na srovnávání se s ostatními?
Není čemu se divit. Cítím soucit. Sama se sebou... Občas je dobré trošku myšlenky utřídit a nepotřebné vymést do smetí. Proč to nedělám častěji?
Jak rozliším, co chci opravdu dělat já a co je jen honba za uznáním? Abych byla stejná jako kamarádka. Abych mohla dělat stejné činnosti s ní. Abych zapadala. Abych se líbila. Abych někomu udělala radost. Abych nebyla divná... Dost!
Je možné, po těch letech, najít svůj vnitřní hlas? Jsi tam ještě?
„Haló!“ volám k sobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat