Pročítám své články s odstupem tří měsíců. „Vážně jsi tohle psala?!“ ptám se sama sebe.
Psala.
Najednou do sebe všechno zapadá, puzzle našlo svůj ztracený dílek.
Byla to křižovatka.
Chvíli jsem se na ní zdržela a pojmenovala situaci.
Zaseknutá na místě s vědomím toho, že už nemohu být dále nevědomá.
S vědomím, že tudy cesta nevede.
Vesmír mi nabídl cestu a nebudu kecat, nakonec až s velkým váháním a odhodláváním jsem vzala za kliku.
Otevřela jsem nové dveře a ocitla se v říši divů.
Bylo potřeba podívat se na staré rány a křivdy. Nejdřív jako dříve. Ukřivděné dítě.
Zoufalství, smutek, beznaděj. Pláč a slzy.
Potoky slz.
V ten moment ale přišlo něco jako dar z nebes. Záchranné lano.
CELÝ MŮJ PŘÍBĚH JE MOJE ILUZE.
Můj pocit oběti.
MOHU TO ZMĚNIT.
Nepotřebuji hodiny a hodiny psychologa.
MOHU TO ZMĚNIT HNED.
Možná budu padat zpět...
ALE MOHU SI TO ZNOVU UVĚDOMIT A ZAČÍT ZNOVU.
A znovu.
A ZNOVU.
Navždy.
Otevřela jsem dveře a vykročila obrovským krokem. Využila jsem šance, kdy se někdo odhlásil z 6 denního seberozvojového kurzu (děkuji cizinče). Po váhání jsem místo vzala a odjela. „Rozbitá jak cikánské hračky,“ řekla by ségra. Já měla vizi porcelánového džbánu, který je potřeba rozbít a znovu slepit. Možná zase trochu lépe. Jinak.
Skočila jsem do toho po hlavě a otevřela se. Nebyl prostor na žádné hry. Zkušené lektorky
hned věděly. Díky tomuto perfektnímu načasování zapadly puzzlíky do sebe. Nikdy jsem nezažila tolik přijetí a lásky jako tam.
Podpora.
BEZPEČÍ.
Mohla jsem si pracovat na sobě. Konečně pořádně chápu, co to znamená.
Pracovat sama na sobě.
Pamatuji, jak jsem se na jaře ptala kamarádky: „A jak to jako děláš? Že na sobě pracuješ? Já
chci taky. Chci se posouvat! Chci makat!“Já už přitom dávno započala tuhle cestu. Kráčela jsem k rozcestí, jen jsem neviděla cíl. Nikdy ho nevidíme. Můžeme mít vize, ale mezníky a cíle se mohou měnit.
Zpět ke kurzu a už ve zkratce.
Už jsem se s tou druhou ve mně nechtěla prát, ale skamarádit se. Odjížděla jsem s pocitem přijetí. Od okolí, ale hlavně sama sebe. Nikdo neříká, že je to na trvalo. Ale jednou už jsem to zažila. A může být snazší najít cestu zpět. K sobě. Odjížděla jsem s uvědoměním si mých klasických denních masek a odhodláním je zahodit. S vědomím toho, že každý máme svůj Vesmír. Že si mám dále klást otázky, co potřebuji já.
Odmítat.
Říkat ne.
A hlavně, že je to v pohodě.
Stát si za svým.
A několikrát už jsem spadla zpátky. Ale co je důležité, vzápětí jsem poznala zajeté koleje a
zase se našla. A znovu ztratila... A našla.
Bude to dlouhá cesta, není snadná.
Ale stojí za to.
Děkuju <3
B.
