Začarované kolotoče hubnutí a přibírání. Odpírání si sladkostí, ubrat co nejvíce jídla a sportovat. Úbytek váhy, radost a utrpení zároveň. Následné nálety na mísu se sladkostmi, zvracení a výčitky. Přibírání. Špatné myšlenky a sklony k depresi. Vítej v mém světě.
Nikdy mě nenapadlo, jak jednoduchý je vzorec mého chování. Přišla jsem si jako by se za mnou kutálel obří balvan a já před ním utíkala. Přitom stačilo ustoupit stranou. Zní to směšně, že? Ale realita k smíchu nebyla.
Vždycky jsem měla nějaké to kilo navíc a přišlo mi, že pořád musím skrývat to moje velké břicho. Na základce jsem to jen vnímala, ale pořád jsem měla nějaký koníček a byla v pohybu. Na gymplu jsem koníček sice stále měla, ale vnímala jsem, že už to břicho jde skrývat hůře, zkrátka jsem nakynula do rozměru, který už mi byl natolik nepříjemný, abych si řekla DOST. Snížila jsem porce jídla, vyřadila sladkosti, na kterých jsem ujížděla. Začala jsem popobíhat po parku. Samozřejmě se mi hublo skvěle, tělo ještě nevědělo, co ho čeká další roky. Kalorické tabulky byly mým pomocníkem, i když ne všechno jsem si vždy zapisovala. Na to jsem naštěstí byla líná. Naštěstí. Zhubla jsem, měla jsem ploché bříško a každý mě chválil, jak mě to sluší. To víte, to potěší každého, dodá vám to pocit falešného sebevědomí a chuť pokračovat dál. Jak mi bylo ale doopravdy? Byla jsem unavená, podrážděná, bez nálady. Smutná. A hladová. Ten ďábelský červík mě chválil, když jsem vynechala večeři. Když jsem snědla jen část jídla. Říkal mi, že dneska jsem nic moc nedělala a už si jídlo nezasloužím. Byla jsem na sebe pyšná, když jsem stanovených 1200 kcal nenaplnila. Naštěstí či bohužel, po této restrikci zanedlouho přišlo první přejídání. Nabírání. Výčitky. Klasický vzorec, jenže to vám v roce
2013 nikdo neřekl. A i když to dnes ví už každý, stejnak si na to musí přijít sám. Období přejídání a depresí u mě většinou začínalo na podzim a linulo se zimou jako tma a pochmurné počasí. Po každé takovéto epizodě následovalo období rezignace, velmi důležité je ale zmínit, že vždy s myšlenkou toho, že za chvíli ta kila ale už opravdu musím zase shodit. Takhle to přeci nejde. Vypadat zase jako balon. Blíží se léto, dovolená a plavky.
Po prvním hubnutí jsem směle naskočila do druhého kola a i v roce
2014 jsem se nestyděla vzít si uplejší tričko. Dodnes si pamatuji, jak jsem jela na brigádu a koupila koblihy na snídani.O jednu méně. Aby měl každý, ale já si nemohla dát. Jak já na tu koblihu měla chuť! Po maturitě ale přišlo hodně volného času a hodně velký pád dolů. Záchvatovité přejídání, zvracení, výčitky. Nezvracela jsem nikdy hodně. Měla jsem lepší a horší dny. Věděla jsem, že to není správné, ale nemohla jsem si pomoct. Jídlo muselo ven. Pokaždé jsem si slíbila, že už je to naposledy. Chyba. Nebylo. To horší ale teprve mělo přijít. Nastoupila jsem na VŠ, ze začátku mi to malinko pomohlo.Něco nového, příležitost začít znovu. Ale s ubývajícím světlem a kratšími dny jsem se měnila v chodící mrtvolu. Když na to koukám zpětně, možná mě má jakási deprese zachránila před sebou samotnou. Už jsem neměla na nic sílu. Zaspat na první hodinu v 11 dopoledne pro mne nebyl problém. Chodila jsem jako tělo bez duše a z poslední sil předstírala zájem a smích. Občas byly i lepší dny a díky nim jsem si říkala, že já rozhodně depresi nemám a zase se jen někam škatulkuji. Nikomu jsem samozřejmě nic neřekla. I na tento stav přišla rezignace. Jako mávnutím čarovného proutku získávám zpět energii.
Pouštím se do dalšího hubnutí.
2015, letos už opravdu zhubnu a budu sportovat a běhat a budu hezká a hubená. Jako by snad záleželo na tom, kolik ukazuje váha za cifru. Jako by s číslem nad 70 volala: jseš hnusná, nikdo tě nemá rád! Ale byl to jen další error v mojí hlavě. Pro jistotu se přihlašuji na běžecký závod na 5km a Spartan Race Sprint. Mám jasně dalé cíle, všechno jsem si přeci naplánovala, teď už neselžu! ...říkám si. Kdepak. Opět jsem jen viděla tu cestu před sebou, kam utíkám. Minula jsem odbočku. Čím více se blíží spartan race, tím více se přejídám a zvracím. Nakonec nechápu, že jsem vůbec doběhla. Co jsem zhubla opět jen pomalu přibírám. Trochu útěchy nacházím v cestování stopem po ČR. Objevuji svobodu a radost. Líbí se mi to.
2016. Už to řeším méně, ale přeci. Odjíždím na první low cost dovču po Evropě s kamarádkou. Cítím se lépe, i když jsem už nezhubla tolik. V plavkách se stydím, ale jsme daleko, kamarádka mě zná. Snažím se fotit tak, abych vše zakryla. Jedu taky vlakem po ČR s báglem. 100 km do Santiaga, stopování, spaní pod hvězdami, volnost, příroda, pohyb. To mi hodně pomohlo. Léto jako úplný restart. Vracím se zpět jako jiný člověk. Jsem nabitá pozitivní energií. Chci na všem zapracovat.
2017. Ne, neponaučila jsem se. Ještě jsem to nepochopila a ještě dlouho nepochopím. Opět se snažím zhubnout do plavek, čeká mne další cestování. Vůbec už se mi to nedaří, nedokážu dodržovat pravidla. Odstěhovala jsem se ale a slíbila si, že domů si nebudu kupovat žádné dobroty. Celkem se mi to daří, doma moc jídla nevědu, přejídání mizí. Začínám méně řešit fotky. Zveřejnit na FB fotku v plavkách? Úspěch. Začínám chodit venčit psi do útulku. Cítím nějaký smysl, je to lepší pohyb, než pobíhat dokola po parku jako křeček v kleci. Nakonec si beru psa a mění se mi režim. Na řešení jídla čas nezbývá. Venčit ráno, venčit odpoledne, venčit večer. O víkendu výlety. Neřeším jídlo, neřeším váhu. Jen kdyby nebyly ty Vánoce a cukroví.
2018. Na jaře zkouším smoothie detox, spíše tak na pročištění a nastartování všeho. Zasese trošku očistit od cukru. Stále se hýbu. Pomalu hubnu, ani si toho nevšímám. Až se najednou divím, že je mi všechno velké. Komplimentům, jak jsem zhubla, se upřímně divím. Nechápu to a ťukám si na čelo. Každopádně si to lehce užívám, i když zároveň se pořád vidím jako ta holka při těle. Jako by rozdíl nějakých 7kg byl zanedbatelný. Vydrží mi to dokonce celý rok. Objevuji naše fitko, nikoliv však fitko jako fitko, ale HEATy a cvičení na záda. Všechno se pokazí až koncem roku. Bolavý zub, nemožnost cvičit a Vánoce. Ach ty Vánoce. A jelikož jsem teď jako zhubla, můžu si přeci vše dovolit.
2019. Naštěstí brzy naskakuji do kolotoče pravidelných HEATů. Pohyb mi opravdu pomáhá. Přihlašuji se z fleku na půl maraton,abych měla novou motivaci k běhu. Jelikož mám pocit, že se mi trochu vymyká cukr z pod kontroly, díky neustálému pojídaní dobrůtek v práci, zařazuji na jaře cukr detox na 8 týdnů. Protože jsou prý tuky OK a já neřešila kalorie, tak jsem papala hodně tučných jídel, abych nehladověla. Restrikce jako restrikce. Co přichází po restrikcích? Přejídání zakázanou potravinou. A co po ní? Stagnace. S běháním jsem vydržela asi 2 měsíce, občas něco bolelo, jednou nemoc a ATB, špatná nálada.. Od běhání jsem úplně upustila, protože jsem to vzdala. Jo, je dobré si to přiznat na rovinu. Již žádné výmluvy. Je pěkná blbost se přihlásit jako neběžec na běžecký závod s tím, že díky němu si běh zamiluji a konečně ze mne bude běžkyně. Ne, realita je jiná. Mělo to být naopak. Běhat a potom půlmaraton. Znovu jsem zajela do svých nezdravých jídelních vzorců a přibrala. Objevila jsem kouzlo TRX, ale ani TRX mě nespasilo. K tomu se přidalo zlomené srdce, zajídání všeho a bylo na další malér zaděláno.
2020 Vím, že musím zase začít něco dělat. Ale každá taková myšlenka automaticky přináší přejídání. Už nemusím jíst ani 1 den dobře a něco si zakázat. Jen ta samotná myšlenka. Kumulí se mi ale problémy. Zažívání, pleť, problémy s menstruací. Začínám se obávám inzulínové rezistence. I tak s tím stále nic nezvládám dělat. Snažím se den, dva. A zase to padá. Tentokrát už vím, že to nejde stejně. Nemůžu si říct: tak, odteď už nikdy nebudu jíst cokoliv nezdravého. Ani už to nezkouším. Čekám. Sbírám energii. Normálně by přišly nové restrikce. Dostalo se ke mne ale video od holčina na IG, kterému jsem sice moc nerozuměla, protože bylo v AJ, ale hlavní myšlenku jsem pochopila - intuitivní stravování. Zahodit hubnutí, zapracovat na hlavě. Ano, to jsem věděla. Ale co jsem si nikdy neuvědomila bylo, že pokud tělu něco zakazuji, pravděpodobně strádá. V další fází se vše snaží dohnat a udělat si zásoby, protože ví, že přijde další restrikce. Za normálních okolností by se nabažilo čeho potřebuje a stačilo by. A tak jsem si slíbila, že už nechci držet žádné diety. Dávat si omezení. Restrikce. Že si opravdu dovolím všechno. A začnu tělu věřit. Pomůžu mu a nabídnu mu lepší stravu. Ať si vybere. Opravdu jsem se ho začala ptát, zda má hlad. Jediné na co si dávám pozor je neustálé ujídání, které jsem se naučila v práci. Představuji si svůj inzulín, jak by musel pracovat, znovu, na plné obrátky. Kvůli kostičce čokolády. A pak po chvilce znovu. A znovu.
Za malou chvilku jsem zjistila, no já to věděla už dříve, ale nerespektovala, že si kolikrát dávám něco jen proto, že zrovna to někdo nabízí. Nebo by bylo pěkné dát si s kolegyní další kávu. I když ji vlastně nechci a vím, že mi po ní nebude dobře.
Už odmítám počítat kalorie a dokonce i řešit makra. Vím, že přemíra cukrů mi opravdu nedělá dobře a mám ráda snídani plnou zdravých tuků z ořechů. Vím, že nesnáším hladovění a raději si v 10 večer dám plátek sýru. Raději přibrat, než hladovět, zní mi teď v hlavě. I když jsou horší dny, kdy koukám na svoje břicho s odporem do zrcadla, pomalinku se to lepší. A i tuhle cestu bych zde chtěla sdílet.
Jestli se někdy najde někdo, kdo opravdu tento článek dočte až sem, budu upřímně překvapená. Ale kdo ví... Možná jednou moje cesta někomu pomůže k uvědomění si své situace a k vytvoření nadhledu a odstupu od svého problému.
Závěrem, pokud bych měla shrnout několik rad, jak být v pohodě:
1. vyřadit z hlavy restrikce, nic si nezakazovat, protože zákaz způsobí stres a přejídání
2. důvěřovat svému tělu (je k nevíře, co všechno nám trpí)
3. nehodnotit se podle váhy a vzhledu, ale podle chování a činů
4. zaměřit se raději na duševní rozvoj, než pozornost věnovat hubnutí
Přeji hodně štěstí sobě i vám!
B.
